Ukázali jsme hrdinství ve správný čas

Neuvěřitelná čísla, úžasná solidarita, obětaví lidé. To všechno přinesla nečekaná doba koronavirová.

Díky Vám a dobrovolníkům z Česko.Digital.

2020. Rok, na který spousta lidí nebude vzpomínat v dobrém, ale který mnoha lidem umožnil stát se skutečnými hrdiny.

Obrovská solidarita a chuť pomáhat se staly hybnou silou, která ukázala, že tu žije velké množství šikovných, ochotných a obětavých lidí.

Myšlenka komunitní mapy by bez všech zapojených lidí nefungovala. Proto patří každému velké díky.

Nástroje pro šičky a poptávky jsme zlepšovali 24/7

Během prvních dnů byl tak obrovský převis poptávky, že místa se musela často skrývat už po pár hodinách. Proto jsme i zavedli semafor, který jasně ukazoval stav: šiju-nestíhám - potřebuju materiál - mám našito. K vyvážení přispěla i média, která o našem webu informovala, začalo se přidávat více švadlenek. Hodně také pomohla aktivní šicí skupina na Facebooku, odkud dost lidí přišlo.

87 000 uživatelů během 24 hodin

Spolu s tím, jak o nás informovala celostátní média, začala raketově stoupat návštěvnost, museli jsme přepínat na výrazně vyšší výkon.

Inspirovali jsme zahraniční projekty

Nejprve o nás napsal web pro pražské expaty a pak se začaly objevovat zmínky v dalších zahraničních médiích. A na základě zahraničních článků nás kontaktovali lidé, kteří ve své zemi chtěli rozjet něco podobného.

Proč všechno to šití, shánění materiálu, doručování roušek a opravování strojů opravdu stálo za to?

01
02
03
04
05
2 500 000
návštěv na webu
600 000+
ušitých roušek
1 700
výdejních míst
1 100
roušek na uživatele
200
3D tiskáren

Protože skutečný příběh nás vždy zasáhne nejvíce

Celé to vzniklo z nevinné otázky na kamarádku, jestli mají pro své zaměstnance a klienty dost roušek - neděle 15.3. Tomi tvrdila, že vše OK. V pondělí ráno telefonát - Maru, potřebujeme 1000 roušek. Šla jsem do kolen. Ve čtvrtek je měli i s pomocí kamarádky, která má šicí dílnu a vykryla nám asi třetinu požadovaného. Prožila jsem ty nejkrásnější narozeniny. Protože jsme ten den s asi 16 dobrovolníky vytvořili manufakturu. Já se dostala domů až před devátou večer a to jen pod pohrůžkou, že když přijdu dýl jak v devět, mě domů už nepustí. Doma mě čekalo nádherné překvapení, dort, kytky, dárky o mých čtyřech dětí a manžela. A mohla bych pokračovat, protože toho bylo opravdu moc a VŠEM těm mým ovečkám, které se zapojili chci moc poděkovat a těším se na setkání, které s nimi chystám, aby se také navzájem poznali, protože jich hodně pracovalo hlavně doma a nemají tušení, kdo jim stříhal nebo přežehloval. Fakt před každým smekám.

Jsem na konci 8.mesice tehotenstvi, a z prace me vystipali tesne pred korona krizi. Byla jsem tedy celou dobu doma a naplni meho dne bylo siti. Mela jsem v planu sit hnizdecka pro nedonosena miminka do porodnic, uz jsem mela i nakoupene latky a od stedrych darcu i nekolik pytlu nove vyplne do polstaru. Rychle jsem ale presedlala na rousky. Nejdriv pro rodinu a pratele, pak i pro okoli pres Damerousky. Manzel zaroven zacal tisknout zakladace na nasi domaci 3d tiskarne a ja kontaktovala i Prusu, ktery jich pro nas nakonec vytiskl cca 800. Rozvezli jsme je po Praze a nekteri dobrovolnici odvezli i do Plzne a Brna.

Ve chvílích stagnace klasické výroby jsme přešli na roušky a zachraňujeme pracovní místa. Museli jsme propustit jen jednoho zaměstnance. Asi to není moc zajímavý příběh, ale zato pravdivý.

Ve svém volném čase jsem převážela roušky na své motorce a byl to super pocit, spojit projížďku s něčím užitečným.

Hodně vína jsem u toho vypila :D

Zcela milé překvapení pro nás „šičky roušek“ připravil kamarád a to takové, že jsme dostaly nádherný hrníček s věnováním. Celý projekt financoval sám s dalším kamarádem, jako poděkování za sounáležitost v tak těžkých chvílích. To bylo za mně to „gró“ momentu nečekaného překvapení.

Zrovna když mi praskla asi pátá jehla, slečna mi výměnou za rousky přinesla pytlík s nitěmi a jehlami do stroje. Několik lidí mě zvalo, až to skončí, na pivo. Ale většinu jsem s díky a tím, že pomáhat a chránit je součástí mé práce, s úsměvem odmítl, neboť nikdy jsem si kromě materiálu na roušky za to nic nevzal. Nejzajímavější bylo šití rousek do školek zdravotníků. Byly strašně malé 😁

Šila jsem i roušky pro brněnské romské centrum Drom a poznala jsem díky tomu pár moc prima tamních lidí.

Některé mé roušky byly šité doslova za cenu krve, neboť jsem si prošila prst :-)

Šití roušek bylo hezké, protože jsme je dělali kolektivně s kamarádkami. A pak vidět, jak si toho lidé váží. Nakonec jsme jich moc neušili, i když jich mám ještě pár nachystáno. Skláním pokorně hlavu nad všemi, kteří tomu dali víc času a energie. Kdyby šlo je pozdravovat všechny no name rouškaře - díky.

Jednou u nas byl i profi fotograf, co foti pro nejaky francouzsky denik. Tu fotku nakonec pouzili i v Reuters, takze jsme meli svou kapku slavy :) jelikoz jsem se v prosinci vdala, ale svoje jmeno napr. na Facebooku jeste nezmenila, az clanek od Reuters, kde jsem byla se jmenem za svobodna, me donutil si vsude zmenit prijmeni :) to byla takova vtipna dohra corona viru u nas.

I kdyz trochu siju uz vic nez 2 roky, az u rousek jsem se opravdu rozesila a tesim se, kam az se moje siti po rouskach dostane. Ted se konecne muzu vrhnout na siti pro miminka, nez se narodi to moje

Jak jsem byla zavalená objednávkami a pracovala jsem v podstatě pořád, plus starání se o dvě malé děti, tak jsem se přepracovala a dva dny jsem ležela, nemohla jsem nic. Pak jsem zase byla v pohodě, takže to vážně nebyla nemoc. Ale pak už jsem dala své místo pryč, protože i když jsem na mapě zadala, že nestíhám, tak mi furt psali lidi. Hlavně cizinci, jelikož umím anglicky a asi si tu informaci mezi sebou předávali...Takže jsem v podstatě intenzivně šila jenom týden. A pak jsem zjistila, že na takový nápor nejsem stavěná.

Jsme chráněná dílna, která zaměstnává handicapované a ve chvíli, kdy světu „vládly“ roušky jsme si připadali opravdu potřební a to je fajn pocit. V dílně, kde se nepřetržitě 14 dní šilo ráno, v poledne, večer, v sobotu, v neděli, byla vidět solidarita ostatních tzv. „zvenku“. Mile všechny překvapilo, když jednu sobotu dopoledne zazvonil zvonek u dveří dílny a za dveřmi stáli lidé, které jsme neznali a upekli nám celý velký plech koláčů „aby nám prý dobře šilo“.... nebo přijela neznámá paní a přivezla kufr nových bavlněných látek „aby byl dostatek na roušky“. A za to patří všem velký dík.

Paní se zdálo, když jsem jí pŕinesl roušky, že spatřila anděla :-)

Kamarádka si přišla pro roušky k domu a já píšu už jdu ven, místo toho napíšu vrn a ještě to opravím na vrn vrn, takže ať žije šití vrn vrn!

Začala jsem šít na jednom stroji a pomáhala mi dcera přítele, co u nás byla s dětmi, aby nemuseli být zavření v paneláku. Šili jsme pro sousedy a seniory. Pak nám kamarádka půjčila další šicí stroj a dcera přítele se naučila šít. Pak přijela moje dcera a pomáhala stříhat a tak jsme vytvořily tým a šijeme dodnes a moc nás to baví. Moje dcera i já jsme na UP bez práce, tak aspoň takhle máme pár korun na další materiál a jídlo. Šití nás spojilo a naučilo hodně. Pomáhaly i děti a je to úžasný příběh do života.

Nejzajímavější bylo, když jsem si prošila nehet a stejně další tři dny jela nonstop, akorát bez ukazováčku. :)

Velmi mě potěšila paní, které jsem donesla materiál, neskutečně milá, navíc si pro mě připravila balíček, kam mi dala roušky, bonbóny a milý vzkaz, v době největšího šílenství velmi mile a připomínka toho, že dobří lidé stále existují

Ohromně mě podržely moje dvě dcery (5 let a 2 roky necelé), kterým jsem vysvětlila, že musím hodně šít, aby byli lidi zdraví a ony to pochopily a opravdu oproti jiným časům si spolu krásně hrály. Šila jsem někdy i 14 hodin denně, abych mohla uspokojit poptávka nejen v rodině, ale těm, kteří potřebovali roušky nosit na cestu do práce a v ní. Bylo to těžké, ale přišlo mi to jako samozřejmost se zapojit.

Semkla se nás celá skupina, většina jsme se neznali. Nakonec se podařilo zorganizovat ušití roušek pro celé město i okolí. Velkou odměnou je vědomí, že se v našem městě zatím nikdo nenakazil a samozřejmě také poděkování od těch, které jsme rouškami obdarovali.

Nevěřícně kroutíme hlavou nad některými negativními zážitky. Třeba velmi častý byl, kdy senior roušku odmítl s tím, že se mu nelíbí její vzhled a mnohdy nám pak zkoušel i přikázat, jakou přesně roušku mu máme dodat. Ano, teď už to jde, ale v počátcích, kdy byl roušek kritický nedostatek a zvláště kvůli rouškám pro seniory jsme mnohdy roušku odmítli vydat někomu jinému nám to přišlo naprosto nepochopitelné a neuvěřitelně sobecké.

Šila jsem na stroji půjčeném od maminky. Najednou udělal puf, vyhodil pojistky a odešel do věčných lovišť. Opravený bude prý až v červnu. A jako na potvoru se mi stalo, že jsem při vyvařování spálila na uhel nejlepší roušky celé rodině. Šla jsem spát a zapomněla to na sporáku. V noci mě probudil strašný smrad, všude dým a roušky doutnaly v hrnci. Všichni naštěstí přežili, jen ty roušky teď nemám skoro žádné ... A nemám na čem je našít :-(

V době, kdy ještě roušky nikde moc nebyly, nám přišli řemeslníci montovat kuchyň. Když viděli, že šiju, místo peněz si řekli o roušky. Tak jsem s nimi vlastně zaplatila práci, takový barter, to mě pobavilo.

Mela jsem usito sotva par kusu, a 2 rousky jsem chtela darovat kamaradum, kteri si je ke mne prijeli vyzvednout. Dala jsem jim o jednu rousku navic, vic jsem toho nestihla usit, aby meli nahradni. Kdyz odjeli, po par minutach mi prisla zprava, ze cestou ode me (autem) videli venku starsi pani, jen s nejakym papirovym ubrouskem pres pusu. Zastavili a tu rousku navic pani dali. Pry se ji stestim rozzarili oci a strasne moc za ni dekovala. A me to neskutecne dojalo a zlepsilo den :-)

Když jsem šil roušky, pracoval jsem jako dřevorubec. Tak byl velmi zajímavý kontrast když člověk přijde z lesa a sedne ke stroji.

Sama šít neumím. Ale chtěla jsem pomoci a tak jsem oslovila své známé a rodinu, zda by pár roušek ušili. To, co se strhlo, mi vyrazilo dech. Během tří týdnů jsem koordinovala na 40 dobrovolníků, stříhala, žehlila, sháněla látky, tkalouny a gumičky, distribuovala potřebným. A žasla jsem, kolik skvělých lidí v Telči a okolí žije.

Asi nejvíc mně těšilo, když jsem začala spolupracovat s motorkáři, ten pocit, jako když předáváte poštu Ponny Expressu, dáte jim balíčky s rouškami a oni si Vás pro příjemce vyfotí, odjedou, předají adresátovi a pošlou zase fotku ;-)... a pak příběh maminky, jejíž čtyřletý klučík nechtěl nosit roušku, leda by byla maskáčová, tak jsem vzala kousek maskáče, ze kterého jsem šila pro kriminálku, ušila mu malinké roušky a poslala je po motorkáři - výsledek je ten, že v rouškách pomalu i spí, protože je má stejné jako kriminalisté a navíc mu je přivezli motorkáři :-)

Pri siti rousek jsem poslouchala rozhovory, prednasky a prubezne se pri tom vzdelavala. Rozhodne to pro me nebyl ztraceny cas.

Pokud bych měl vypíchnout něco zábavného, tak je to historka, kdy se mezi pražskými seniorkami rozneslo, že roušky i rozvážím. Roušky jsem neplánoval rozvážet, mým plánem je bylo rozdávat všem, kdo si pro ně přijde k místu mého bydliště. Zavolala mi nicméně jedna postarší paní s tím, že by si přála několik roušek a podle jejího věku jsem usoudil, že ačkoliv je ze stejné části Prahy, bude lepší, když ji je sám osobně dovezu. Děkovala mi, měla radost a já pochopitelně také. Než jsem ovšem dojel domů, už mi stihla zavolat jiná seniorka, že se od kamarádky doslechla, že rozvážím roušky po Praze, zdalipak bych ji několik roušek nepřivezl. Ten večer už jsem pro nikoho roušky nachystané neměl, a tak jsem je paní ušil a také dovezl. Jak už je z textu asi jasné, u této paní to neskončilo. Roztočil se řetěz postarších kamarádek, kteří si mezi sebou začali sdílet zprávu o tom, že jistý mladý pán ze Stodůlek vozí roušky. A já nemohl jinak, než jim vyhovět.

Po vyhlaseni prodeje se sjeli lide z celeho okoli a musela prijet k firme udelat poradek i policie... vse dobre dopadlo:)

Zajímavostí by mohlo být, že na naše roušky padl textilní depozit zámku, který spolek Dominium Angelicum zachraňuje... trochu jsme ze začátku váhali, ale nakonec vyhrálo přesvědčení, že teď dočasně budeme pomáhat zachraňovat životy a záchrana zámku počká... Naše roušky jsou vlastně anonymní putovní výstavou našeho zámku.

Snad jen, že stroj nahradil na stole učebnice a teď jsou hluboko pod nánosem látky a nějak se mi je nechce hledat, ale budu zjevně už muset.

Začínali jsme šít společně s manželem- ja nastudovala střihy, nastříhala látky, zažehlovala a provlékala tkanice, manžel na stroji šil. Po 14 dnech již manžel potřeboval pracovat, tak jsem se odvážila zasednout ke stroji. Manžel mi vše vysvětlil a já v šití objevila nového koníčka 😻 Všechno zlé je pro něco dobré :-)

Začátek byl asi u každého stejný. Velká pomoc kdo neumí šít. Proto jsem na vchodové dveře bytového domu umístila vzkaz pro všechny hodné a slušné sousedy o nabídce ušití roušky. Ozvalo se mnoho sousedů a já šila jak o závod. Kamarádka prodává v pekařství a žádné ochranné pomůcky neměla, tak jsem šila i tam. Nechávala jsem jí roušky i pro zákazníky, kteří tam chodí. Další akcí bylo ušití roušek pro 54 dětí z naší mateřské školky. S kolegyněmi jsem napsaly průvodní dopis, přiložily omalovánky a ušitou roušku. Tento balíček jsme osobně roznesly do domovních schránek rodin. Chtěly jsem rodiny podpořit a dát pocit sounáležitosti. Reakce rodičů byli krásné. V této aktivitě jsem pokračovaly. využily jsem například Velikonoce. Opět jsem připravily dopis, malý dárek, rouškové omalovánky a plyšáka. Tomu, ale něco chybělo. Přeci rouška! Tak jsem vzala všechny plyšáky domů a do 2 hodin v noci šila všem 54 plyšovým kamarádům roušku. Byl to trochu oříšek, ale nakonec byl výsledek nádherný. Na reakce rodičů jsem nebyly asi připraveny. děkování, děkování. A to by asi bylo všechno. Pokud nepočítám šití roušek pro alzheimer centrum, domov seniorů v Kladně, dětskou lékařku, pro Policii v Praze a další a další. Přijde mi, že se chválím, ale spíše se potřebuji asi svěřit.

Některé dny jsem šila od rána do noci a zapomínala jíst, syn mě krmil při šití kousky jídla a měl velkou radost, že se role obrátila (už nekrmím já jeho, ale on mne)

Vystřídala jsem a odrovnala 3 šicí stroje. Spálila si nohu o roztopený pedál

Kdyz se vyhlasil nouzovy stav jela jsem s manzelem z Prahy na tajnaka ke tchanovi k Mlade Boleslavi pro stroj po jeho babicce, vsichni jsme se bali, ale udelal mi rychlokurz v garazi jak sit, samozrejme jsem si nic nepamatovala:-). Potom co jsem sedla ke stroji, tak mi hned praskla nit, volala jsem tchyni (70 let) naucila ji, jak udelat videohovor na WA a ona me behem 10 minut naucila, jak nit od zacatku navleknout, druhy den to same se spodni niti. Privezla jsem si od ni nastrihany material, gumicky co nasla na pude, nite, spendliky a to vse mi pripravila nez jsme k nim za hodinu prijeli. Diky nim jsem mohla usit rousky pro nas, moji ucitelku anglictiny, ktera je v duchodu, pro potrebne na mestsky urad, manzelovi pro kolegy, i pro ty me a i pro brachu a jeho kolegy. Za ty jsem dostala dekovny list od velitele roty cestne straze Praha. Ale nejvetsi zazitek bylo to, ze jsem jim vsem mohla dat vec, ktera je ochrani. A pokud bude potreba, budu sit dal. Moje tchyne a tchan jsou bozi, nejvic mi pomohli, kolega mi dal dvoje povleceni, sousedka pujcila nuzky, paracek a spodni nahradni civky, manzel nosil jidlo ke stroji, dojel mi pro zakladac, ktery jsem zde na strankach sehnala zdarma, porad jsem sledovala tyto stranky a koukala co bych mohla vylepsit a byla jsem desne dojata jak se umime semknout, jak umi lidi hned vymyslet takoveto stranky, ktere vse usnadni, jak si vsichni pomahaji... Vsechno zle je pro neco dobre! #damerousky 😍

Můj dvouletý syn byl skvělý, ačkoliv je jinak dost náročný, pochopil, že dělám něco užitečného a nechal mě šít, aniž by vyžadoval mou pozornost. Hrál si sám = něco, co jsem do té doby nezažila.

Bylo to hezké období ale už mi to stačilo :D

Šila jsem roušky v dílně Brno šije a bylo super poznat díky této situaci tolik skvělých lidí...dobrovolníků. V první vlně, když byla poptávka po rouškách opravdu obrovská, strávili jsme s děckama celé dny za šicími stroji a za den ušily až 700 ks roušek. Byla to kolikrát více jak 12hodinová šichta, ale stálo to za to.

Když se udělalo teplo, šila jsem na zahradě. Manžel mi udělal venkovní zásuvku a já se na šňůře posunovala po zahradě jak šlo sluníčko, aby mi nemrzly prsty.

Já sama jsem navíc kvůli pandemickým opatřením přišla o velkou část svých výdělků a měla velký strach, že na konci měsíce mi nezbude ani na jídlo. Proto, když mi někdo za roušky chtěl něco mermomocí dát, řekla jsem „Ok, přineste tedy nějaké spotřební zboží, co máte doma. Nechoďte kvůli tomu do obchodu, vezměte, co najdete.“ A lidé přinesli. Někteří mi donesli čokoládu nebo kafe, někteří skoro celý nákup. Dostala jsem věci, které jsem třeba ani nikdy neochutnala, a dělalo mi to velkou radost. Dostala jsem ale i brambory nebo cibuli. Dostala jsem spoustu ovoce. A další. Byla to pomoc, která mě velmi zachránila. Lidé jakoby pochopili, proč si říkám zrovna o jídlo. Nenosili mi peníze, bylo jim jasné, že za to peníze nechci. Zároveň ale (ač jsem to nezmiňovala) jakoby tušili, že jsem také v nějaké tíživé situaci a vždycky (často) přinesli nějaké užitečné věci, ke kterým jsem přihodila jen něco málo ze svého a mohla si uvařit třeba na dva dny.

Takže i já děkuji moc všem lidem, kteří si mi o roušku řekli. Zachránili jste i vy mě. Asi ještě víc, než já vás.

Čtrnáct dní jsme žili takřka bez kuchyně a obýváku. Byl odsunutý nábytek, všude po stolech, lince i gauči byly rozložené látky, připravené střižky, nitě, šňůrky i hotové roušky..

Meetingy on-line formou jsou skvělé, nemusím si kreslit do bloku, můžu při naslouchání šít roušky :)

Můj desetiletý syn zasedl se mnou k druhému šicímu stroji a našil asi 50 roušek pro domov seniorů. Je to můj hrdina :-)

Ani jednou se mi nezlomila jehla 😁

Můj syn, 14 let, vrcholový sportovec, trénink, který nebyl možný, vyměnil za pomoc potřebným a naučil se síť. Strašně se o mě bojí, stojím v první linii. Denně se neptal, jen čekal, jestli se mu v pořádku zdravá vrátím. Jeho nezištnost a dobrota mě dojímá, kdykoliv si jen vzpomenu. Byl to silný okamžik. Nezapomeneme na to oba..

Velmi zajímavá byla kreativní práce na speciálních rouškách pro logopedy - spolupráce švadleny, dodavatele plexi, atd.

Zacala jsem s dvaceti rouskami Ze svych zasob pro tatu do ordinace, pak me to tak chytlo, ze jsem dokupovala latky a skoncila na 200 kusech, rozdanych hasicum, kteri distribuovali dale. Nejlepsi vyuziti volneho casu v karantene.

Nesla jsem usite rousky staremu panovi do vedlejsi ctvrti. Abychom se poznali, cekal me na stanici tramvaje s papirovou ceduli s napisem ROUSKA, jako na letisti u priletu... Bylo to mile a legracni setkani :)

Je krásné dostat fotky ze záchranky, jak nosí vaše roušky ❤️

Tolik lidí mi na oplátku popřálo zdraví mně a mé rodině, že se nakazit už ani nemůžeme. :-)

Dala jsem roušku na plot, jednu si vzala sousedka, která mě nikdy ani nepozdravila a pak mi přišla poděkovat. Bylo to hezké.

Vdaka šitiu rúšok som schudla, kedže som zabúdala jesť, až tak ma to bavilo..:D

Při šití jsem najednou šila na jiném stroji. Zapojila jsem celou rodinu. Taťka stříhal látku, ségra žehlila a já s mami jsme šily. V momentě, kdy jsme šily obě, jsme si občas popletly šlapky a šily na stroji té druhé.

A bylo hezke darovat rousky kolegynim, davat je do schranek, nebo sousedum veset na kliku. Pripadala jsem si trosku jako Tajny Jezisek.

Šití roušek budu mít navždy spojené s jedním velmi krásným dnem. Konkrétně to byl den, kdy byl pan Zdeněk Svěrák hostem Lucie Výborné na Radiožurnálu (ten nám dělal při šití milého společníka když slova došli). A rozhovor byl zakončený tím, že jsme vyšly na dvůr a zazpívaly si „Není nutno“. To je asi ten nejpozitivnější a nejkrásnější zážitek.

Měnili jsme Česko s Českem

Speciální díky patří i celému týmu Dáme roušky a všem expertním dobrovolníkům, kteří se do projektu zapojili. Spojila nás těžká doba, velká solidarita a nasazení všech, kteří chtěli pomoci. Vznikl tak projekt, který dokázal, že statečnost má spoustu podob a že hrdinství nosíme každý v sobě.

TÝM ČESKO DIGITAL

Annamária Sedláková
zakladatel, idea leader
Martin Hassman
zakladatel, idea leader
Jan Tlapák
zakladatel, idea leader
Radka Horáková
vede marketing Česko.Digital
Eva Pavlíková
vede koordinátory Česko.Digital
Eliška Skarolková
koordinátor Dáme roušky
Jana Kneschke
vede komunikaci, copywriter
Aleš Markvart
vede komunikaci
Martin Čech
zodpovědný za texty na webu
Tomáš Rejchrt
zodpovědný za soc. sítě FB/TW
Ludmila Danilchenko
support (mail/FB)
Markéta Opálková
support (mail/FB)
Vojtěch Kania
editor mapy
Jakub Monhart
editor mapy
Lukáš Huy Le
editor mapy
Filip Jirsák
IT support, github, zeit
Ondra Pekáček
zodpovědný za zdravotnická zařízení, vkládá, obvolává, aktualizuje
Oleksandra Pekáčková
pomáhá Ondrovi
Rosťa Jančík
zodpovědný za opraváře strojů, kontaktování
Kamila Machová
pomáhá Rosťovi; píše tiskové zprávy
Anna Benýšková
naše spojka do šicích skupin na FB
Filip Šlapal
zodpovědný za údaje o 3D tisku, shromažďuje data pro import, kontaktuje skupiny tiskařů
Terézia Palaščáková
copywriterka
Luboš Buračinský
kreativa a design
Jirka Kolařík
web designer
Adam Kolmačka
Webflow designer

TÝM Mapotic

Ivoš Gajdorus
CEO
Adam Dobiáš
Support a koordinace
Martin Kubát
Head of Backend
Lukáš Pikora
Head of Frontend

Partneři

Z Čech do celého světa

Postupem času se nám podařilo proniknout i za hranice republiky. Různé verze interaktivních map, které lidem pomáhají získat potřebné ochranné prostředky nebo jen ulehčit situaci, běží už na třech kontinentech.

Mapa našich sousedů v Německu má téměř 7000 návštěv.

Brazilští profesionálové poskytují psychologickou pomoc on-line.

Ve Španělsku najdete někoho, kdo vám vyvenčí psa.

Mapa v Austrálii nabízí mimo jiné pomoc komunitních dobrovolníků nebo IT profesionálů.

Sesterské projekty

Semkli jsme se tak, že o nás psala i média

Domácí média

Zásadní pro fungování Dáme roušky ale nejsou velkovýrobny roušek, nýbrž lidé, kteří roušky šijí ručně sami doma. Další věc, kterou kromě panického hromadění roušek epidemie odstartovala, byla vlna solidarity. Roušky najednou šili opravdu všichni, od studentů přes rodiče na home officu po vězně a hokejisty z Třince a Sparty.

Celorepubliková mapa www.damerousky.cz propojující lidi, kteří nabízí a shání roušky či s nimi související služby, je podle CZ.NIC aktuálně druhým nejpopulárnějším webem vzniklým pro boj s COVID-19 v doméně .cz. Za necelé tři týdny jejího fungování počet míst na mapě přesáhl 2 300 a stala se inspirací pro celou řadu zahraničních organizací.

S nápadem přišli Ria Annamaria Sedláková, Jan Tlapák a Martin Hassman, k nimž se připojili další expertní dobrovolníci z komunity elitních vývojářů Česko.Digital. Ve spolupráci se start-upem Mapotic vytvořili mapu, která reagovala na kritický nedostatek ochranných prostředků při pandemii nemoci COVID-19. Tato mapa, na níž se během prvního týdne objevilo více než 1400 bodů...

Iniciativa Dáme roušky stojí za projektem on-line mapy, propojující všechny, kteří nabízí nebo shání roušky. Projekt se stal inspirací i pro zahraničí a v rámci dobrovolnické platformy Česko.Digital je tak sdílený například s Itálií, Německem, Kanadou a řadou dalších zemí. CZECH TOP 100 uděluje projektu Dáme roušky ocenění Hrdina boje s koronavirem.

Zahraniční média